Visící experiment – 1. část

20170621_0331

Visící experiment + mega článek pouze a jen o úchopu od Jonáše Vilikovského (https://www.facebook.com/johny.nepil)

V posledních pár měsících jsem hodně zkoumal a testoval vis,obecně i úchop a věci kolem toho. Toto jsou moje poznatky.
Délku výdrže ve visu na hrazdě ovlivňuje, dle mě (seřazeno od nejdůležitějšího po nejméně důležité):

1. Trénink

2. Vnější podmínky a technika

3. Genetika

4. Tělesná hmotnost

5. Pohlaví

Jednotlivé body si podrobněji rozebereme níže. Nejvíce jsem se rozepsal v kapitole genetika + adaptace – to mi přišlo nejzajímavější. Ale nejprve se podíváme na ten samotný experiment, který jsem provedl sám na sobě

Jak se budou měnit délky výdrží ve visu na hrazdě v závislosti na změnách mojí „tělesné hmotnosti“? To byla má otázka na začátku. Tak jsem vzal opasek, nějaká ta závaží a v průběhu pár týdnu se to snažil zjistit.

Podmínky byly pro všechny pokusy téměř stejné (nebo alespoň jsem se snažil, aby byly). Stejná hrazda, stejný úchop, stejná teplota, stejné magnézium na ruce, stejná rozcvička atd. atd. Taky jsem si nastavil pravidla visu, a to: žádné vyklepávání rukou ani žádné přenášení váhy ze strany na stranu za účelem odlehčení jedné paže. Rychlou úpravu úchopu či přehmátnutí jsem si ale povolil.

Moje tělesná hmotnost se v průběhu experimentu pohybovala okolo 68 – 70 kg.

A teď už k jednotlivým vahám, které jsem si na sebe přicvaknul, abych mohl zjistit, jak dlouho s nimi vydržím viset. Ty byly následující:

1. Vis – + 0 kg (70 kg těl. hm.)

2. Vis – + 10 kg (80 kg total)

3. Vis – + 20 kg (90 kg total)

4. Vis – + 30 kg (100 kg total)

5. Vis – + 50 kg (120 kg total)

6. Vis – MÍNUS 10 kg (60 kg total)


Asi si říkáte, jak jsem na sebe mohl přicvaknout mínus 10 kg. Jednoduchá odpověď! Za použití lana a kladky jsem těch 10 kg použil jako protiváhu. Pak jsem si stoupnul na váhu a ta naměřila, že vážím 60 kg.

A tady je výsledek:

1. Vis – + 0 kg = 10min++*

2. Vis – + 10 kg = 6min 45sec

3. Vis – + 20 kg = 5min 35sec

4. Vis – + 30 kg =5min 16 sec

5. Vis – + 50 kg = 3min

6. Vis – MÍNUS 10 kg = 20min++

* U toho visu s vlastní vahou a mínus 10 kg je to zapeklité. Velmi silně závislé na vnitřní motivaci. A to jsem si teď čerstvě ověřil. Nikdy jsem nedal víc než 10 minut s vlastní vahou. Ale včera jsem se přesvědčil, že když opravdu chci a vytrvám (a když jsou ideální podmínky!!!), tak to jde brutálně posunout hlavou. Včera jsem dal 18 minut (Rogue Cliffhanger Challenge). Tento výkon mi trošku rozhodil celý experiment Proč tomu tak je, se dozvíte v kapitole Genetika a adaptace!

Pocity při experimentu:

-Mínus 10 kg (20+ min) – psychická vytrvalost, pálení svalů skoro žádné, jen při přehmatu či úpravě úchopu. Nepříjemné pocity – mravenčení v prstech, odkrvení, zima na prsty, později bolest šlach, vazů, úponů. Nejspíš možno pokračovat ve visu do neznáma, pokud by na mě někdo namířil pistoli

+ 0 kg (vis s vlastní vahou) – psychická vytrvalost, motivace, extrémní mravenčení (18 minut). V současné době je to asi tak, že když nejsou moc dobré podmínky, tak odpadnu kolem 8.-10. minuty kvůli zakyselení. Ale když jsou dobré podmínky a hlava….

+10 kg – silné pálení svalů posledních cca 2 minutách pokusu – rozhodující faktor nemožnosti pokračovat.

+20 kg – úchop od začátku docela rychle klouzal, později začala bolet kůže, na konci už velká bolest jako kdyby mi hrazda malinko trhala mozoly zaživa. V poslední cca minutě se přidalo i pálení svalů, ale oproti předchozímu pokusu to nebylo tak zlé. Možná bych dal o pár vteřin navíc a pak bych sletěl z hrazdy, protože by se mi otevřely ruce (ne kvůli zakyselení), ale bál jsem se strhnutí kůže.

+30 kg – pálení započalo pozvolna kolem 4 minuty, bolest kůže byl limitující faktor, stejně jako u +20 kg, jen tady to bolelo ještě o něco víc. Pokus jsem ukončil nejspíš o pár desítek vteřin před selháním, abych zamezil strhnutí mozolů… nicméně nepocítil jsem nijak výrazný rozdíl mezi +20 a + 30 kg, očekával jsem větší nárůst obtížnosti.

+50 kg – od první vteřiny mi vadila ta váha na tenkém opasku, nebylo to moc příjemné. Před pokusem jsem rychle a nedostatečně namágoval a úchop zvolil tak, aby mě co nejmíň trhal kůži i za cenu možného horšího času. Před koncem mi začala odcházet pravá ruka a upravovat úchop se mi s tou váhou na opasku nechtělo, tak jsem to vzdal malinko předčasně – nebyla moc motivace pokračovat Možná bych ještě 30-60 sec dal, kdybych opravdu musel. Medium zakyselení.

Můj visící příběh

Když jsem poprvé zkoušel viset na max, tak jsem vážil 52 kg a udržel se něco málo přes 2 minuty. Žádný talent od narození, možná jen určité předpoklady, které jsem objevil až později. Ale ani pak jsem nějak přehnaně nevisel, prostě vždy trénoval úchop nějakým způsobem zhruba 1-2x týdně, ale po dobu cca 8 let. Nejsem, ani jsem nikdy nebyl lezec. Úchop jsem nejdřív trénoval na silový čtyřboj a pak na OCR/Ninja závody. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se dostal z 2 minut visu na 3:30, to byl pro mě průlom (uviset celou kratší písničku). Pak jsem dal najednou 4 minuty, po čase 5 a za chvíli 6 minut. To už šlo rychleji. Pak jsem na chvíli zase zpomalil (kvůli zranění ramene) a udržoval si cca 6 min. Zlom přišel až v roce 2020, kdy jsem dal přes 7 minut a díky intenzivnímu tréninku při lockdownu jsem se rychle dostal ještě mnohem dál. Dostal jsem se právě na ten zlom, kdy minuta navíc není zas tak moc. Prostě minuta sem, minuta tam.

Teď si trošku charakterizujeme těch 5 hlavních bodů, které dle mého názoru (a dle informací převzatých z vědeckých studií) nejvíce ovlivňují vis (nebo i obecně silovou vytrvalost a výdrž úchopu) a jeho délku či úspěšnost.

1. TRÉNINK

Nejdůležitější oblast, to asi nikoho nepřekvapí. Jak já rád říkám, člověk je to, co trénuje. Use it or lose it. Bez specifického tréninku na to, čeho chceme dosáhnout nebo co je náš cíl, to nejde. Bez něj nikdy nedosáhneme našeho maxima… v čemkoliv. Stejně je to i u visu či úchopu. Jak trénovat tyto věci, tím se zde úplně zabývat nebudu, jinak by to bylo až moc dlouhé psaní. Toto bude spíš jen takové zamyšlení nad tím vším, co jsem v průběhu zjistil.

(Upozornění: následující odstavce obsahují mírně kontroverzní tématiku a cílem není nikoho poškodit. Je to spíš taková obecná filosofie, ne návod, jak trénovat, proto pokud jsi ve spěchu, tak přeskoč na další kapitolu )

Občas mě baví poznámky některých „objemnějších“ jedinců. Ti, jakmile se pověsí na hrazdu, jakmile se jen dotknou tyče, tak následuje konstatování, kolik váží. A taky třeba, že to nemohou dělat, protože jsou těžcí a ať si na sebe zkusíme dát x kilo, abychom zjistili, jaké to je dělat určitý cvik při takové tělesné hmotnosti. OK, tedy! Svým experimentem jsem snad ukázal, že minimálně u visu je to vše trošku jinak (do jiných cviků se teď nebudu pouštět (ale jako další by na řadu přišly silové shyby na jedno opakování:))). Spíš, než se vymlouvat na vlastní hmotnost, je aspoň za mě lepší říct: „Já to prostě netrénuju (nechci), proto mi to nejde“ nebo „pro to nemám genetiku či předpoklady“. Ostatně to říkám i já u věcí, co nedělám, nepotřebuju dělat, nechci dělat, a které nejsou mým cílem. Protože i kdyby ti x kiloví borci najednou shodili váhu o třetinu, něco mi říká, že by to taky nebyl žádný zázrak. Ne bez tréninku. Před pár lety jsem vážil hodně málo kg a dlouho viset jsem nedokázal.

Podle mě každý, kdo libovolný cvik pravidelně trénuje, má šanci být v něm přinejmenším dobrý, třeba i nadprůměrný. Ne nejlepší, ale dobrý, alespoň z pohledu „běžné“ populace. Uvedu příklad opět na sobě, například já a základní cvik – dřep s osou na zádech. Dřepy cvičím už tak pět let 1-2x týdně. Začal jsem na mizerných výkonech, byla to moje slabina… a ono ani teď to není kdejaký zázrak (alespoň co se týče výkonu na jedno maximální opakování), ale i tak mám teď pocit, že už mi dřepy docela jsou a jsem v nich „dobrý“. Vím ale, že i kdybych se postavil na uši a trénoval dřepy non stop, tak nikdy se nepřiblížím k výkonům jako u těch, kteří nejen, že makají, jako blázni, ale zároveň mají genetiku pro danou věc či druh výkonu, v tomto případě především síla dolních končetin. A co je smutnější, asi bych se ani nedostal k výkonům jako u jedinců, kteří ani ještě třeba pořádně netrénují, ale prostě mají „dáno“ a zvedají rance už od začátku. A to, co jsem teď uvedl na příkladu dřepů, platí samozřejmě i u visu, úchopu a čehokoliv jiného. Je tu ta GENETIKA. A každý máme jen tu svou, originální a jedinečnou.

A tak jako já nikdy nebudu mít nejlepší výkony ve dřepech nebo silovém trojboji, tak silový trojbojař nikdy nebude mít nejlepší výkony ve visu na hrazdě nebo maratonu. Ale oba se můžeme snažit být v dané věci minimálně dobří a hlavně nejlepší, jak jen sami můžeme… tedy pokud chceme.

pokračování článku přineseme v úterý 16. března 2021

Article by Martin Dvorak

Leave your comment